5.kapitola

Kapitola 5. – Wendy

Když mi Tia řekla, že si myslí, že ten výkřik přišel z té jámy, na chvíli jsem si myslela, že si ze mě dělá srandu. Pak jsem jí začala věřit. Bylo to koneckonců asi nejpravděpodobnější. Jen jsme na sebe kývly a hned jsme věděly, co uděláme. Půjdeme k jámě. Moc se mně nechtělo, bála jsem se, že tam při mé šikovnosti spadnu. Jenže co když někdo potřebuje doopravdy pomoct? Musela jsem překonat strach.Pevně jsem se postavila na nohy. ,,No tak pojď,“ pobídla jsem Tiu. ,,Třeba to s trochou štěstí přežijem.“ Pomalu jsme se začaly prodírat ruinami vesnice. Když jsem se na jámu znovu podívala, nutilo mě to přemýšlet, jak se tam vlastně vzala. Nejprve mě napadlo, že tam hodili nějakou extra velkou bombu. Ne, zamítla jsem hned. To by musela být bomba nejméně stejně velká, jako auto. A navíc- jáma musela být pěkně hluboká. To by žádná bomba neudělala. Pak mě napadlo, jestli to náhodou není… Ale ne. To je kravina. Ale stejně jsem si to radši chtěla ověřit. ,,Hmm, Tio? Necítíš něco? Něco jako hodně…ehm…ohně?“ Asi to znělo dost hloupě, ale Tia přece ovládá zrovna oheň. Tak proč by ho nemohla cítit. Já taky vycítím vodu i když je docela daleko. ,,Wendy, kam tím míříš?“ zeptala se vyděšeně Tia. ,,Pokud to souvisí s tou jámou…“ Hlasitě polkla. ,,No-ano. Jo, cítím oheň. Ale to nemůže být… no víš, co myslím.“ Zřejmě myslela na to stejné, co já. Takže jsem se nezbláznila úplně! ,,Hele, Wendy, takhle to dál nejde. Ty mi určitě čteš myšlenky. Vždycky vyslovíš to, na co já myslím.“ Zavrtěla jsem hlavou. Bylo to šílené. ,,Ale ano,“ stála si na svém Tia. ,,Na co teď myslím?“ Aniž bych o tom přemýšlela, vyhrkla jsem: ,,Na to, jak jsi byla s tátou v cukrárně v Chorvatsku- v Novalji. Minulé léto, myslím.“ Nevím, kdo se tvářil překvapeněji. Tia mi o tom, že byla v létě v Chorvatsku, neřekla. Známe se teprve od začátku školního roku. Neptejte se mě, jak jsem to dokázala. Prostě jsem to najednou věděla a připadalo mi to samozřejmé. Dost mě to vystrašilo. Já nechtěla nikomu číst myšlenky. Někdo si něco pomyslí a já: ,,Ne, ne, ne! Tak to není! To jste špatně pochopil! To musíte takle…“ a začnu to tomu překvapenému člověku vysvětlovat. ,,To nic,“ těšila mě Tia a snažila se vypadat klidně. Moc se jí to nedařilo. Dala jsem se do pohybu a snažila jsem se na to, co se právě stalo nemyslet. Ale v hlavě mi vířilo daleko víc otázek, než jen jak umím číst myšlenky. Tak třeba: Kde vůbec jsme? Do teď jsme se tím nijak nezabývaly, ale mě to fakt zajímalo. Před tím, jak jsem se ptala Tii na ten oheň, mě na chvíli napadlo, jestli ta díra není...sopka. Protože jsme se nacházely na nějaké hoře, bylo to docela dost možné. Pak se nedivím, jestli někdo uvnitř křičel. Ale jak by tam vůbec někdo mohl být? Sopky nemají pevné dno, ne? Dole je láva. I když - já jsem pitomec. Ta sopka přece teď není činná. Takže dole je ztvrdlá láva. Při pomyšlení, že na dně někdo sedí a nemůže se dostat ven, jsem se otřásla. Ani Tia nevypadala, že by jí to nadchlo. Byla bledá a měla na tváři škrábanec. Od čeho, to nevím. Myslela na holky. Taky bych chtěla vědět, kde jsou. ,,Já taky nevím, kde jsou, Tio. Ale my je brzo najdem, uvidíš." Sotva jsem to řekla, v duchu jsem se proklela. To snad není možný. To, co jsem právě řekla, byly její myšlenky.Řekla jsem to, jakoby jsme se o tom tady teď nahlas bavily a přitom ona o tom přemýšlela jen ve své hlavě. ,,To nic, Wendy. Jen...ehm...no...nedá se to nějak trochu...é...ovládat? Možná by nebylo moc fajn, kdyby jsi mi ty myšlenky četla pořád," komentovala to Tia. Já vím. Jasně. Jasně, že to není v pořádku. Ale já jsem nevěděla, jak to mám ovládnout. Její myšlenky se mi do hlavy cpaly samy. Zvláštní bylo, že nikdy před tím se mi to nestalo. Dobře, známe se teprve asi půl roku, ale není to dost, na to aby člověk odhalil, že umí číst myšlenky? A na základce - tam už vůbec. Nikdy nic podobného. Možná, že je to jen teď. Třeba tohle místo má na mě nějaké divné účinky. Až se vrátíme domů, bude to dobré. Kéž by. Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem málem vrazila do nějakého kusu železa. Zem se otřásla. Začínalo mi být horko. Čím dál víc jsme se blížily k jámě. A já jsem čím dál víc pochybovala o tom, že je ta sopka vyhaslá.