1x08

Probudila jsem se na nĕjaké posteli z kvĕtin nebo co. Dusila jsem v sobĕ šok, který jsem zažila. Už se mi o tom snad ani nechtĕlo přemýšlet. Celé tĕlo mĕ pálilo. Není divu, když mĕ popálila láva. Tak počkat, jak to, že žiju? Láva je tak horká, že spálí úplně všechno. I když, možná jsem v nebi. ,,Á, už ses probudila! Jen lež a hlavnĕ se nezvedej, to by ses moc unavila!" Trošku jsem zvedla hlavu, abych se podívala, kdo to mluví. Kousek ode mĕ stála nĕjaká žena. Mĕla na sobĕ dlouhé zelené šaty, které jí tak nĕjak vlály i když nefoukal vítr. Její vlasy nabíraly postupnĕ všechny barvy duhy. A byly dlouhé až ke konci zad. Ještĕ v nich mĕla čelenku. Na krku jí visel krásný přívĕšek s malou kvĕtinou. Usmála se na mĕ. ,,Vítej ve Snyi. Zemi polosníků."  Zamžourala jsem na ni. Co to zase je? ,,Ehm...no, můžu se zeptat, co to je polosník?" Ta žena pokývala hlavou, ale zahleděla se do dálky. ,,Víš, proto není jediná definice. Existuje mnoho názorů, mnoho teorií. Pokaždé, když už myslíme, že jsme přišli na tu pravou, objeví se někdo, kdo nám ji vyvrátí. Třeba ty."

Pohla jsem rukou. Au. Bolelo to, jako by se mi do ní zabodávaly malé jehly. ,,Jak to, že jsem naživu?" zeptala jsem se. I ten malý pohyb pusou mě bolel. Ta paní se zarazila. ,,Prosím? Co to je za otázku?" Kdyby tu místo mě byla Amber, tak by jisto jistě zakoulela očima. Amber. No jo. Vlastně jsem si přes ně nepamatovala, co se stalo potom, co odletěla, ale vím jisto jistě, že mě tam nechala a rozhodla jsem se, že už jí to nikdy neodpustím. Já - víte, já jsem jí najednou vůbec nepoznávala. Dobře, vždycky měla trochu prudkou povahu, ale nikdy by nikoho takhle... já nevím... nechala umřít? No, ale já vlastně neumřela... ,,Děvče?" Uvědomila jsem si, že to opakuje už po druhé. ,,Promiňte, já...no...trochu jsem se zamyslela. Ale k tomu umření - moje bývalá (schválně jsem řekla 'bývalá') nejlepší kamarádka mě nechala na dně sopky a... no... tak trochu jsem umřela, víte? Spálilo mě to, ne? Tak jak to, že jsem teď naživu?" Zatvářila se tak nechápavě, že tím překonala i Wendy, když nasadí 'svůj' nechápavý výraz. ,,Ale... pokud vím, tak moji služebníci tě zachránili z jámy plné Černého ledu, který tě málem zmrazil. Ale on by tě zmrazil, ne zabil. Jenom jsi ztratila vědomí... a žádná sopka nebo oheň... nic takového tam nebylo..." Teď už by možná zakoulela očima i Wendy. JAK "ŽÁDNÁ SOPKA ANI OHEŇ"?! Přece jsem tam byla...přece jsem cítila a ještě pořád cítím, jak mě pálí tělo. Vyslovila jsem to nahlas. Ta žena se usmála. ,,Ale moje milá, to je od toho ledu." Fajn, teď už by koulela očima i Tia. Jasně, dobře, jo - led pálí, super. Co je tohle za místo? Svět opaků? ,,Ajo, jasně...no a... ehm... kde vlastně jsem?" Paní luskla prsty a stěny, které tvořily malý pokoj se rozplynuly. Než jsem se nad tím stačila podivit, už jsem se musela divit nad tím, co jsem viděla před sebou. Moje postel stála na samém vrcholku nevysokého kopce, plného květin, stromů, a keřů . Pod kopcem se táhla daleká pole která se barvila do všech možných světlých odstínů zelené a žluté a vlnila se v jemném větříku, který foukal směrem k dalšímu kopci, většímu, než ten náš. Na něm stál obrovský hrad a žlutě se leskl ve slunci, jako by byl potřený metalízou. Na polích pobíhaly děti a pracovali dospělí - ale ne nástroji - kouzly. Viděla jsem ty záblesky až sem. Mezi lidmi se krotce proháněly srnky a tu a tam jsem zahlédla zajíce. Děti si je hladily a smály se. Na nebi, které se barvilo do příjemné, neostré růžové se proháněli světle modří pegasové a malí, bílí ptáčci, kteří hráli na honěnou. Motýli, jež poletovali na naším kopce a všemi těmi větvičkami a zelenými i barevnými šlahouny keřů, se svou velikostí rovnali čmelákům, ale zbarveni byli do všech barev duhy, jen trochu světlejších. Připadala jsem si jako ve světě pastelových barev. Cítila jsem na kůži teplý vzduch, který mě jako by hladil a dodával síly. ,,Jak jsem říkala," usmívala se ta žena. ,,Jsi ve Snyi." Odtrhla jsem oči od té krásy a podívala se na ni. Vzpomněla jsem si, jak mi říkala cosi o těch polosnících. S námahou jsem se posadila a ucítila miliony jehliček zabodávajících se mi do celého těla. Jakmile jsem se přestala hýbat, bolest přestala taky. ,,Mohla byste mi už vysvětlit, co je ten polosník? To je fuk, jakou teorií, hlavně bych to chtěla pochopit." Žena se opět podívala do dálky, jako když jsem se jí ptala poprvé. ,,Polosník je ten, kdo sní jen napůl," řekla. OK, tak teď už bych koulela očima i já, kdyby to neříkala tak smutně. ,,Já vím...ehm, to je jasné, ale jak přesně se dá polosnít?" zeptala jsem se jemně. Začala si poklepávat prsty na nohu a nervózně spustila: ,,Polosní se tak, že se ti sice zdá sen, ale ty si koriguješ, co se v něm stane a co uděláš. Můžeš ho ovládat. Samozřejmě jen do určitých mezí. A taky při něm nespíš. Jsi vzhůru. Vlastně, ne tak docela. Tělo, ve kterém jsi usnula spí a ty, se stejným ale jako by dalším tělem existuješ dvakrát na dvou místech - jednou ve skutečnosti a jednou ve snu. Ale ten sen se stane jakoby taky skutečností, kterou žiješ. Chápeš to?" Jak jsem si to snažila dát dohromady, rozbolely mě spánky. Přitiskla jsem si na ně ruce a ucítila další bolest od milionu jehel. ,,Proč mě bolí celé tělo?" Měla jsem pocit, že kdyby ta paní nebyla tak milá a slušná, tak by teď zakoulela očima ona. ,,Pobodal tě Led. Už jsem ti říkala, že tě mí služebníci našli obklopenou Černým ledem. Čnely z něj ostré vrcholky. To proto tě to bolí. Popíchaly tě." Zavřela jsem oči a do spánků mi znova vystřelila bolest. ,,Chci zpátky za holkama. Do své země," zamumlala jsem. Žena mě pohladila po rameni. ,,Dobře," řekla starostlivě. ,,Ale ještě nejsi úplně v pořádku. Musím ti vyléčit rány a-"

,,Chci zpátky za holkama!" přerušila jsem ji.

,,Jak chceš. Ale musím tam poslat jen tvou duši. Kdyby jsem ti dovolila jí tam i s tělem, tak tě to zničí. Jsi příliš slabá." Rozvřela dlaň a poslala mi k čelu nějaké kouzlo v podobě malého modrého přívěsku. Zatemnil se mi mozek. Když jsem zase mohla myslet, otevřela jsem oči a zjistila, že stojím ve vzduchu nad zemí v podobě ducha, nic mě nebolí a nedaleko přede mnou stojí Wendy, Tia a Amber, moje bývalá nejlepší kamarádka a dívka, která mě nechala na pospas smrti.