4.kapitola

Kapitola 4. - Haylee

​​​​​​Jakmile mi Amber oznámila, že umí ovládat vítr, byl se mnou konec. Jasně, bylo to super, já bych chtěla mít taky nějaké schopnosti. Ale svým způsobem mě to fakt děsilo​​. Vezměte si třeba Nicole. Kdyby tam nebyla Tia, asi by nás tím zabila nebo by nám alespoň dost ublížila. Třeba by ani nachěla. Ale vypadala vážně vztekle a tak by třeba nechtěně udělala něco, co ani neměla v úmyslu. Pak mně vrtalo hlavou, proč se Walesová rozplynula. My ostatní jsme přece zůstali celí. Že by ty schopnosti platily jen proti zlým lidem? Ne, to je blbost. My přece nejsme zlí a ty Nicoliny energií nabité magické koule by nás stejně sejmuly. Nebo...že by ne? Možná Tia vytvořila ten štít úplně zbytečně. Možná...Ne, ne, ne! Už to mám! Že mě to nenapadlo dřív! Určitě to platilo na toho, na koho to bylo nasměrované! Já jsem ale blbá! Vždyť to je úplně jasný! Bylo to zřejmě tak, že si Amber řekla: "Chci, aby to sejmulo Walesovou!" a bylo to. Nebo si Tia řekla: "Chci, aby můj štít odrazil Nicoliny magické koule!" a bum! Nicole ležela na zemi. A nebo (a to bylo asi nejpravděpodobnější) si to vůbec říkat nemusely a ty schopnosti samy poznaly, na koho mají zaútočit. Rozhodla jsem se, že si svoje výsledky přemýšlení ověřím u Amber. Já vím, já vím. Mohla jsem to udělat hned. Ale nechtěla jsem vypadat jako absolutní outsider. ,,Ty, Amber," začala jsem s předstíranou bezstarostností. ,,Hmm?" ozvala se nepřítomně Amber. Nevěděla jsem, co dělá. Byla tady pořád tma jak v pytli. Zvláštní bylo, že Amber zřejmě přesně věděla, co já dělám. Když jsem se rozbrečela (za což se mimochodem dost stydím), hned to poznala i když jsem plakala úplně tiše, že jsem to ani sama neslyšela. Asi to patří k jejím schopnostem. ,,No tak cos mi chtěla?" ozvala se znova, teď už ale o hodně duchapřítomnějším hlasem. ,,Jak nasměruješ tu sílu jen na jednu osobu? To si musíš říct, nebo se to prostě udělá samo?" zeptala jsem se bez obalu. Asi ji to překvapilo, protože si přestala poklepávat rukou na nohu. Ne, nebojte, já nemám schopnost vidění ve tmě. Já jsem to slyšela, ne viděla. Ona si totiž poklepávala na tu nohu dost hlasitě. A jak vím, že na nohu? Protože má plné kapsy nějakých krámů, které dost chřestí. ,,O tom...o tom jsem nikdy nepřemýšlela. Já nevím jak, ale například ten vítr ve třídě jsem vytvořila asi tak, že jsem se zrovna na Walesovou naštvala. A tím, že jsem se naštvala zrovna na ni, tak to ublížilo jenom jí. Jinak...jinak nevím, jak by to bylo." Výborně! Takže moje myšlenky byly správné! Pak mě ale začal trápit další problém. ,,Amber, jak se odsud vlastně dostaneme?" ,,Neboj, něco vymyslím. To se zmákne. Hlady snad neumřeme, mám v kapse ještě celou tyčinku Snickers od svačiny," prohlásila sebejistě. Je docela zajímavé, že jsme nejlepší kamarádky. Chováme se i vypadáme velmi rozdílně. Zatímco Amber je silná a sebejistá, já jsem spíš pesimista a všehno mě hned rozhodí. Zatímco Amber má mentolově zelené oči a špinavě blond vlasy, já mám tmavě růžové oči a hnědé vlasy. Zatímco Amber je vysoká a štíhlá, já jsem malá a...no, štíhlá. Jo, to je asi tak jediné, co máme společné. A ještě Amber díky těm mentolovým očím (jsou fakt nepřirozeně světlé) vyzařuje tak nějak...bojovně. Takže se to hodí k její povaze. ,,Jau! Co to bylo? Jau! Co-Aúú!" Amber řvala tak, že mi málem zalehly uši. Vzápětí jsem poznala proč. Po celém tělo mě začalo pálit, jako kdybych spadla do ohně. Byla to nesnesitelná bolest. Rozhodla jsem se, že se konečně odvážím a postavím se. Jakmile jsem to udělala, země se strašně otřásla a já vykřikla. Ehm..no...trošku víc. Spíš to bylo tak hlasité, jako by se zřítilo letadlo s třiceti slony (a nepřeháním). Úplně mě to ohromilo. Já jsem vždycky ta tichá. Na tohle je specialistka Amber. Pro jistotu jsem se zase posadila, abych nespadla, kdyby se země otřásla znova. Jenže podlaha se začala rozehřívat. Za chvíli už pálila tak, že se na ní nedalo sedět. Pak něco začalo bublat a mně došlo, že zřejmě sedíme v kráteru sopky.