1.kapitola

​​ Kapitola 1. - Wendy

Seděla jsem u stolu a přemýšlela. To jsem dělala dost často. Hlavně třeba v češtině nebo v zeměpise... Ale v hodinách jsem většinou jen tak létala v myšlenkách, kdežto teď jsem přemýšlela nad jedním určitým problémem.Jestli si myslíte, že to bylo něco jako: ,,Ale ne, co si mám vzít na sebe?" nebo ,, A sakra, kolik se rovná ta úloha z matematiky?", tak se mýlíte. Tohle byl trošičku...jiný problém. A hlavně mě provázel celým mým životem. Už jsem si na něj zvykla, ale pořád mi to ještě dost vadilo. Hlavně když kvůli tomu občas vybouchlo umyvadlo.

Chodím na gymnázium a přišla jsem sem z páté třídy, takže jsem teď šesťačka. Zrovna jsem seděla jsem v lavici, chroupala jablko a nepřítomně hleděla do dálky, když si mě všimla jedna moje kamarádka - Tia. ,,Co je, Wendy?" zeptala se. Rychle jsem se vzpamatovala a odpověděla: ,,Ale nic. Proč?" ,,Že se tak pořád díváš do jednoho místa." Zkoumavě si mě prohlížela. Rychle jsem uhnula pohledem. Teď jsem neměla náladu na to, aby se mě na něco vyptávala. ,,Vypadáš unaveně," usoudila. ,,Vážně ti nic není?" ,,Ne!" křikla jsem trochu prudčeji, než jsem chtěla. ,,No dobře, dobře. Nemusíš hned křičet," zabručela trošku uraženě. Vytáhla z aktovky mobil a začala hrát Happy Jump - takovou připitomělou hru, kde skáčete se zmrzlinou po kamenech a vyhýbáte se včelám. ,,Promiň," omluvila jsem se. ,,Já jen...prostě mi není úplně nejlíp." Tia skoro neznatelně kývla a opět se ponořila do hry. Obrátila jsem se čelem k tabuli. To, co jsem řekla, byla pravda. Opravdu mi nebylo dobře. Jen jsem nedodala, čím to je. Zase jsem měla ten sen. Teď už se mi zdál skoro každou noc. Nemohla jsem se proti tomu nijak bránit. Možná, že kdyby se to, o čem se mi zdá, konečně stalo, tak by přestal. Jenže jsem to nevěděla jistě a nechtěla jsem si zbytečně přidělávat problémy. ,,Tak snad vstanete, ne? Nohy máte mladé, tak šup!" probudil mě z přemýšlení burácivý hlas, který mohl znamenat buď to, že sem přiběhl generál s megafonem nebo že přišla do třídy naše učitelka matematiky. Neochotně jsem se postavila. Ten její rozkazovačný hlas jsem nesnášela. Od ostatních lavic jsem slyšela otrávené skučení. ,,No tak, to jste tak líní, že nehodláte ani vstát na začátku hodiny?! To je dneska mládež! Petře! To snad nemyslíš vážně! Já řeknu, abyste vstali a ty se na té židli ještě víc rozvalíš! To je pěkná neslušnost!" Petr místo toho, aby se omluvil, obrátil oči sloup a řekl utrápeným hlasem: ,, Ale pančelko, já měl včera šíleně dlouhej trénink a hrozně mě bolí nohy!" Paní učitelka (mimochodem, jmenovala se Walesová) si vzdychla a zhroutila se na židli. Myslím doopravdy zhroutila, jako by někdo na tu židli pohodil pytel brambor. ,,Tak si teda sedněte. Slušnému chování vás asi nenaučím. Otevřete si sešity, zkontrolujeme domácí úkol. Kdo ho nemá, ať se postaví." Otevřela jsem sešit a nalistovala si stránku s domácím úkolem. Díky bohu jsem ho měla. Jinak by mi Walesová napařila asi tak milion příkladů na dělení s dvaceti desetinými místy. Takové štěstí ale neměla Amber - moje další kamarádka. Odvážně se postavila. Jakmile ji učitelka zaměřila, vítězně se na ni podívala a jakoby mimochodem otevřela svoji známkovací knížku. ,,Pročpak jste se postavila, slečno Rocksonová? Vy snad nemáte domácí úkol?" V očích se jí nebezpečně blýskalo. Amber sevřela za zády ruce v pěst. ,,Ne. Omlouvám se, ale ten úkol nemám." Walesová dokázala vycítit, když byl někdo nervozní. Teď ale necítila nic, protože Amber jednala naprosto sebejistě. Taková byla vždycky. Ničeho se nebála a do všeho šla po hlavě. Na Zemi neexistovalo nic, co by ji dokázalo rozhodit. Walesovou to zřejmě pěkně štvalo. Chtěla, aby z ní všichni měli respekt. A naneštěstí zrovna Amber k ní vůbec žádný respekt nechovala. ,,No, tak to bude pětka," poznačila si něco do známkovacího bloku. ,,A taky půjdete se mnou dolů do kabinetu a já vám dám pár...příkladů na doma." Zdálo se mi to nebo chtěla říct něco jiného, než že jí dá příklady? Ale neměla jsem čas se tím zabývat. V tu chvíli Haylee - zase moje další kamarádka - nakoukla k Amber do sešitu a vyjekla. ,,Co se děje, Jakesonová?" vyštěkla Walesová. ,,Proč rušíte hodinu?" ,,Ale paní učitelko," vydechla Haylee nevřícně. ,,Amber ten úkol má!" Amber se do ní zabodla pohledem. To co se tady právě odehrávalo, jsem nechápala. Amber by měla být ráda, že si toho Hay všimla a měla by jí děkovat, ale ona místo toho na ni naštvaně koukala. Walesová se nepříjemně usmála. ,,No, výborně Amber. Tak máte štěstí že je tady slečna Haylee chytřejší než vy." Pak si zřejmě všimla jejího výrazu. ,,Proč se na ni tak mračíte? Ani jste jí nepoděkovala! Co si o sobě mysl-" Nedokončila. Bůh ví proč, se najednou ve třídě zdvihl obrovský vítr a bouře v jednom i když byla všechna okna zavřená. Učitelku to srazilo ze židle. Jakmile se vytrhla z překvapení, začala nesnesitelně řvát: ,,Amber, dost! Nech toho! Přestááááň!!!" Walesová se začala ztrácet. Za chvíli už tu po ní zbyla jen její kabelka. Vítr se uklidnil. Bouře zmizela. A Amber se zhroutila na zem.