2.kapitola

Kapitola 2. - Amber

Probudila jsem se a všude kolem mě svítily světla. Zamrkala jsem a snažila se zaostřit. Bylo to dost těžké. Oči se mi zavřely. Motala se mi hlava. Byla jsem strašně unavená. To co se stalo ve třídě, byla moje vina. Wendy se na mě dívala dost divně, jakoby nevěla, že tu bouři jsem přivolala já. Tak počkat. Ona to vážně nevěděla. Ani ostatní. Nikdy jsem jim to neřekla. Určitě by si mysleli, že jsem divná. Nevěděla to dokonce ani máma. A teď jí určitě napíše ředitel něco jako: DOSTALA POZNÁMKU, PROTOŽE VYPAŘILA UČITELKU MATEMATIKY. Vůbec jsem netušila, jak jí to vysvětlím. Tak dost! vynadala jsem si. Teď jsou důležitější věci na plánu. Takže za prvé: Kde to sakra jsem? Ležela jsem na zemi. Snažila jsem se posadit a o něco jsem se praštila, takže jsem si radši zase lehla. ,,Au," zamumlala jsem. Někde vedle mě si někdo ulehčeně vydechl. Chtěla jsem se podívat, kdo to byl, ale prostě jsem nemohla otevřít oči. ,,Jen klid," ozval se nějaký hlas. Poznala jsem ho. Byla to Haylee - jedna z mých nejlepších kamarádek. Byla malá, měla tmavě hnědé vlasy a - a teď si nedělám legraci - tmavě růžové oči. Už kvůli tomu navštívila asi tak milion očních lékařů, ale všude jí řekli, že to nedovedou nijak vysvětlit. Nabídli jí operaci, ale ona odmítla. I když se jí spolužáci smáli, připadalo jí, že se k ní ty oči hodí. Byla to úplně obyčejná holka, ale vypadala dost neobyčejně.​ Byla jsem ráda, že je tady. ,,Kde to jsme?" zeptala jsem se. ,,Já nevím," odpověděla rozpačitě. ,,Všude je tma." Aha! Jakmile to řekla, uvědomila jsem si, že mám oči otevřené celou dobu​, jen jsem to nedokázala rozlišit, protože tu nebylo nic vidět. To je divné, jaktože jsem předtím viděla tolik světla? Panovala absolutní tma. Neviděla jsem si ani na prst, když jsem si ho přiblížila k obličeji. Ale nebyla to obyčejná tma. Cítila jsem, jak ze mě vysává energii. ,,Kde jsou ostatní?" I když jsem to neviděla, věděla jsem, že tahle otázka ji zarazila. ,,No...já myslím, že jsou pořád ve třídě. Ale jistě to nevím." Vážně utěšující odpověď. ,,A jak jsme se sem vlastně dostaly?" To mě opravdu zajímalo. ,,Bylo to hodně narychlo, ale jakmile ty vichry ustaly a ty jsi spadla na zem, tak všichni ve třídě ztuhli. Teda až na Tiu, Wendy, nás dvě a Nicole. A-" ,,Nicole! Panebože! Proč zrovna Nicole?" přerušila jsem ji. Nicole byla jedna moje spolužačka, kterou jsem nenáviděla z celého srdce. Vžydcky si dělala z Haylee srandu nejvíc z celé třídy a nám ostatním přidělávala problémy. Jen pouhou myšlenkou na ni jsem automaticky sevřela ruce v pěst. ,,No ano, bohužel i Nicole. Byla dost zmatená a když se vzpamatovala začaly se jí na rukách tvořit takové růžové koule, které praskaly energií. Tvářila se dost rozzuřeně, jakoby jsme jí něco hrozného provedly. No a potom po nás ty koule začala házet. Myslela jsem si, že je po nás, ale Tia vyskočila do vzduchu a udělala kolem nás něco jako ohnivý štít nebo co. Koule se od něj odrazily a vrazily plnou parou zpátky do Nicole. Ta spadla na zem a když se zvedla měla úplně roztrhané oblečení. Zaječela: "To ještě není konec" a vyskočila z okna. My bychom to asi žádná nepřežila, ale Nicole se zvedla do vzduchu a odletěla pryč. Jako pták bez křídel. Pak se všechno zatočilo a já ztratila vědomí." Haylee si vzdychla. ,,Vůbec to nechápu. Co se to děje?" zeptala se nešťastně. Ehm...a sakra, pomyslela jsem si. Možná bych měla Haylee vysvětlit pár věcí. ,,Hele," začala jsem. ,,Ne, že bych chápala, proč nás Nicole napadla...ale ona asi není jediná, kdo tu má nějaké podivné schopnosti." Hay se na mě nechápavě podívala. ,,To já jsem přivolala ten vítr a tu bouřku. Podařilo se mi to, protože jsem byla na Walesovou fakt hodně naštvaná. Díky mě jsme v téhle bryndě," vysvětlila jsem jí. Teď už se nedívala nechápavě, ale ohroměně. Myslela jsem, že řekne něco jako: ,,Ty jsi divná!" nebo ,,No fuj, to je odporný!" a znechuceně odvrátí obličej, ale jen sklíčeně zavrtěla hlavou a vyděšeně zašeptala: ,,Takže to ty jsi odfoukla ty písemky z matematiky z okna. Myslím, že někdy před třemi měsíci." Moc jsem si nevzpomínala, co jsem udělala před třemi měsíci, protože se mi takové věci stávaly často. Ale něco vě mě říkalo, že se to vážně stalo a že Walesová nebyla moc nadšená. ,,Jo, to jsem byla já. Ale to nebylo naschvál. Jen jsem byla naštvaná...já nevím proč...asi ta písemka byla neohlášená...nebo...no, to je fuk. Já ty svoje "schopnosti" neumím moc ovládat. Většinou se spustí, když se naštvu." Haylee se rozbrečela. Bylo toho na ni moc. Na chvíli jsem se lekla, že se na mě naštve a já už si nebudu rozumět vůbec s nikým. Moment, napadlo mě. Tia má taky schopnosti! Tak nejseš sama, holka! To je fajn. ,,Vítr," vzlykla neuvěřitelně nešťastně Hay a nepřítomně hleděla do dálky. ,,Teď si musím dávat pozor, abych tě nerozčílila, něbo dopadnu jako Walesová."