6. díl
Uplynul ani ne týden a už jsem znala všechny profesory, všechny spolužáky a dokonce i některé z jiných ročníků. Zjistila jsem, že naše třída je, přesně jak tvrdila Becca, úplně v pohodě až na pět dívek - Kaylu, Emmu, Blanku, Alenu a Barbaru -, Kissi a jednoho kluka, který se neustále mračil a s nikým se nebavil. Skamarádila jsem se s tou holkou, kterou jsem potkala, když jsem na začátku týdne málem přišla pozdě - jmenovala se Lenka. Pak jsem si rozruměla i s Nathou - tichou, ne příliš výraznou blondýnkou, která udělala pro všechny všechno. No a pak tu byla Becca - extrovertní dívka, která nechyběla u žádné srandy. Nejvíc jsem se ale skamarádila s Jessem. Společně s Jerommem od Abies ze třídy, který se stal jeho skoro nejlepším "kámošem" a Abies samotnou jsme vytvořili takovou čtyřku. Byli jsme všichni - Já, Abies, Jeromme a Jess - skoro stejně staří, protože Abies i Jeromme sem přišli už ve dvanácti a tak jsme si výborně rozuměli. Začali jsme těm protivným holkám od nás ze třídy souhrně říkat KEBABKY, protože počáteční písmena jejich jmen tvořily slovo kebab.
Jednou odpoledne po vyučování jsem přišla do pokoje a na mé posteli ležela obálka. Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě Abies nebo Jess udělali srandu, ale pak jsem zahlédla úhledné písmo se srdíčky místo teček a srdce mi vynechalo jeden úder. Opatrně jsem obálku zvedla a otevřela. Vytáhla jsem jednou přeložený dopisní papír, rozevřela ho a začala číst.
Zůstala jsem zírat. Málem jsem papír pustila z ruky. Co to má znamenat? Anna mě vždycky nesnášela. Říkala mi, že nepatřím na Embrii, ale ani na Temnou stranu, protože jsem prý moc blbá. Když mi zrovna nenadávala, vyhýbala se mi obloukem, jako bych měla nějakou nakažlivou nemoc. Proč mě teda tak zoufale chce zpátky? A jak ji proboha napadlo, že mě Fanna začarovala? A... hele, my měli na Alfě kamery snů? Někdo zaklepal. Rychle jsem strčila dopis zpět do obálky, až se mu trochu ohnul roh a hodila to do nejbližšího šuplíku. ,,Dále," křikla jsem a snažila jsem se, aby můj hlas zněl normálně. Otevřely se dveře a vešel Jess. Měl na sobě šortky, tričko bez rukávů a boty na hřiště. Usmál se na mě. ,,Jdeš ven?" zeptal se a začal si prohledávat kapsy. ,,Někde tady mám míč." Po chvíli hledání vytáhl něco, co vypadalo jako oválný balíček žvýkaček. Dvakrát do toho foukl a už držel v ruce balon na voleybal. ,,To mám od bratrance," pochlubil se. Pak si bohužel všiml mého křečovitého úsměvu, který se mi nějak nedařilo upravit na bezstarostný, a zvážněl. ,,Děje se něco?" zeptal se a upřel na mě svoje zelené oči, takže jsem se okamžitě vrátila do reality. Nesnáším totiž, když na mě někdo upírá pohled. ,,Eee...co? NE! Ne, dobrý... Počkej, cože? Jó, tohle...Fajn, fajn..." Byla jsem úplně mimo. Jess zakoulel očima. ,,No jasně. Všechno je v naprostém pořádku, co? Tak povídej. Co se stalo?" Sedla jsem si na postel. Malinkou chvilku jsem uvažovala, že mu to řeknu, ale pak jsem to zavrhla. Radši s tím půjdu rovnou za Fannou. ,,Nic mi není, fakt," zopakovala jsem teď už pevnějším hlasem. ,,Půjdem na to hřiště?"
Jakmile jsem se ocitla venku, trochu se mi pročistil mozek. Už týden jsem nebyla z budovy, když nepočítám přemístění z Embrie (ale to jsem se vlastně přenesla portálem), takže mi už čerstvý vzduch chyběl. Došli jsme na oplocený prostor velký asi jako menší fotbalový stadion. Nacházelo se tu všechno - od bazénů a hřiští na všechny sporty všude možně až po malý bufet uprostřed. Než jsem si stačila všimnout, kde je kůlna na sporovní potřeby, už mě Jess táhl kolem polí, na kterých hrálo spoustu lidí ze školy voleybal, házenou nebo florbal. Dotáhl mě až na volné hřiště bez sítě a branek. Uvažovala jsem, co asi budeme hrát, když jsem postřehla dvě postavy, mávající a běžící směrem k nám. Abies a Jeromme. Za nimi běželo ještě pár dalších. Když se přiblížili, poznala jsem v nich Abiesiny a Jerommovy spolužáky. Obrátila jsem se na Jesse a povytáhla obočí. ,,Co to-" Přerušilo mě plesknutí rukou, jak si s Jerommem plácl. ,,Jo, kámo," otočil se na mě se zajiskřením očí Jeromme, ,,teď budeme hrát hru, která možná není pro slaboučký slečny jako ty." Ne že bych Jeromma vyloženě neměla ráda, ale ty jeho srandičky mě už občas vážně štvaly. ,,Se uvidí," zavrčela jsem a podívala se zpátky na Jesse, který přemáhal smích. ,,Takže...co budeme hrát?" Jeho odpověď mě překvapila. ,,Vybíjenou," řekl jako by nic. Rázně jsem zavrtěla hlavou. ,,Tak počkat. To ne. Tu jsem ještě nikdy nehrála. Na Embrii říkali, že je to moc nebezpečné." Lépe řečeno - že já jsem moc nebezpečná. Že bych jim prý mohla v zápalu hry přičarovat oslí uši nebo tak něco. ,,Ale né, to je blbost, prosím tě," mávla rukou Abies. ,,A vsadím se, že ti to půjde. Je to lehký." Než mi vysvětlili pravidla, uběhlo asi pět vteřin, protože Jeromme to na mě vychrlil, jako by to někdo nahrál a pak desetkrát zrychlil. Než jsem se stačila zeptat 'Cože????' už se všichni rozestavovali na svá místa. ,,Prostě se vyhýbej míčům," houkla na mě Abies. Stoupla jsem si do jednoho pole k Abies, Jessovi a dvěma dalším klukům. Míč měl druhý tým. Na začátku si musel tým s kapitánem třikrát přehodit. Povedlo se jim to a jejich kapitán bil. Abies však míč chytila a třikrát si přehodila s naším kapitánem. Ten pak velkou silou hodil míč směrem k Jerommovi. Jeromme se vyhnul a míč mi doletěl k nohám. Popadla jsem ho a hodila Abies. Ta mi ho přihrála zpátky a já zamířila. Pak už jen míč letěl neuvěřitelnou rychlostí, jako by mu každá molekula vzduchu pomáhala. Trefil Jeromma přímo do hrudi, až vykřikl a spadl na zem. Přikryla jsem si rukou pusu. A jéje. Než jsem stačila něco říct, Abies už se hnala na stranu protihráčů a klekala si k němu. Strašně jsem se bála, že se mu něco stalo, ale Jeromme se zvedl, zašklebil se a ukázal mi vztyčené palce. ,,Jen tak dál," křikl a postavil se. Než jsem se naděla, už se zase hrálo. A měla jsem pocit, že mě to dost baví.
Večer, když jsem ležela v posteli, jsem si přehrávala dnešní události. Na dopis už jsem téměř zapomněla a rozhodla jsem se, že s ním Fannu nebudu zatěžovat. Koneckonců, po tom, co pro mě udělala... Jdeme dál: Zápas - bomba, naprosto super. Po tom, co jsme vyhráli za mnou Jeromme přišel a řekl mi něco, co mi vyrazilo dech - že prý máme školní družstvo a když zrovna není válečné období, hrajeme zápasy s Alfou. Trval na tom, abychom šli za Fannou a zapsali mě do týmu. Fanna souhlasila a měla radost. Nikdy jsem nezažila, že by ze mě měl někdo radost. Zavřela jsem oči a usnula.