5. díl - Profesoři

,,Je mi jedno, že sedíš s Jessem, je mi to úplně fuk a vůbec mě to nezajímá. Seď si s kým chceš. ALE JESTLI SI OD NĚJ HNED ZÍTRA NEODSEDNEŠ, TAK TĚ ČEKÁ PEKLO!" zaječela mi přímo do ucha a odkráčela ke druhému konci stolu. Chvilku jsem za ní zírala a pak jsem se podívala na Beccu, která se prohýbala smíchy. ,,Hele, co jí je?" zeptala jsem se a snažila jsem se ignorovat jak se Becca chytá za břicho a z očí jí málem tečou slzy. ,,Proč je na mě tak naštvaná?" Becca se s obtížemi přestala smát a utřela si oči. ,,Páni, tak to byl teda výstup. 'Je mi jedno s kým sedíš, ale jestli si nepřesedneš, tak se naštvu!' " skvěle napodobila hlas té holky, která na na mě předtím ječela. ,,To je ale nána, to ti teda povím." Kývla jsem na souhlas. ,,Jo, to jo, ale proč jí sakra tak štve s kým sedím?" Becca měla očividně problém se zase nezačít smát. ,,Protože s ním chce sedět ona, ne? Čéče, to vám v Embrii nikdo takhle nevyváděl? Se teda divim." Naposledy se uchichtla a pustila se do své pizzy. Báječně, pomyslela jsem si. První den školy a já už mám problém s nějakou naštvanou holkou. To bude školní rok. Najednou jsem zvedla hlavu. Asi bych si ani nevšimla, že se otevřely dveře, nebýt tichého zapištění a pohledů asi šesti dívek u našeho stolu, směřujících k osobě, jež pravě vstoupila do jídelny. Nebyl to nikdo jiný, než Jess. Zavřel za sebou a došel ke stolu. Sedl si mezi dva blonďaté kluky a plácl si s nimi. Zdálo se, že si nevšiml, jak na něj zírá šest párů očí. Zmáčkl tlačítko a před ním se objevily těstoviny. Se sýrovou omáčkou. Hele, ty mám přece já! Zašklebil se na mě, jako by mi četl myšlenky a já se na něj zamračila. Bůh ví proč se mě snažil vytočit. Rychle jsem dojedla a vyběhla z jídelny. Vydala jsem se směrem pokoj a pozorovala lampiony na stěnách, jak září naoranžovělým světlem. Když jsem došla k pokoji, odemkla jsem a zavřela za sebou dveře. Připravit se do postele mi trvalo asi tři minuty a pak jsem se svalila vedle Nox, která zřejmě celý den spala. Jí vůbec něco? Než jsem se nad tím stačila zamyslet, zavřela jsem oči a usnula.

Ráno jsem se probudila s rychlým trhnutím očních víček. Ale ne, pomyslela jsem si, když jsem se podívala na hodiny. Zapomněla jsem si 'nařídit' budík. Bylo za pět minut sedm. Vyskočila jsem z postele, bleskově se oblékla a vyčistila zuby. Za tři minuty sedm už jsem sbíhala ze schodů k učebně prvního ročníku. Budu to muset zvládnout bez snídaně. Seskočila jsem poslední tři schody a hnala se do třídy. Těsně před dveřmi jsem se zastavila, abych nenarazila do nějaké holky, která právě vcházela dovnitř. Usmála se na mě. ,,Taky sis zapomněla nařídit budíka? Budu si muset na dveře napsat upomínku." Otevřela dveře a společně jsme vešly. Nikdo si nás nevšímal, jen ta protivná holka za včerejška se na mě kysele zašklebila a nahodila vyzývavý výraz, kterým mi jasně říkala 'Tak co? Přesedneš si nebo ne?'. Uhnula jsem pohledem a zamířila ke své lavici. Těsně před ní jsem zahnula a sedla si o lavici blíž. Koutkem oka jsem viděla, jak Jess povytáhl obočí. ,,Co je? To jsem tak hroznej?" zeptal se. Než jsem mu stačila odpovědět, přiblížila se k jeho lavici Protivka-Žárlivka a sladce se na něj usmála. ,,Ahoj, já jsem Kissi. Když máš teď o sousedku míň, nemohla bych si sednout vedle tebe? Víš, mám tohle místo moc ráda..." Jessovi po tváři přelétl zvláštní výraz, ze kterého jsem vyčetla, že mu všechno došlo. Oplatil Protivce její sladký úsměv a pronesl klidným hlasem: ,,Ne, promiň. Myslím, že mám plno. Myslím, že si Drakie jen spletla lavici." Protivka na něj vyvalila oči a uraženě odplula pryč. Jess se na mě podíval. ,,Bóže, vy holky jste fakt na hlavu. Hele, máme tady určenej nějakej zasedací pořádek, takže by ses asi měla vrátit na svoje původní místo. Profesorka by se asi divila, proč sedíš jinde, ne?" Chvilku jsem uvažovala a pak jsem si k němu sedla. Jo, profesorka by se divila. Ale na druhou stranu, co je lepší? Udivená profesorka nebo naštvaná Protivka? Právě ve chvíli, když jsem začala uvažovat o tom, že se přesunu zase dopředu, vešla do třídy nějaká žena. První, co mě blesklo hlavou, bylo že vypadá jako lívanec. Její postava mírně přípomínala kouli a obličej měl trojtou bradu. Šedé vlasy měla na některých místech obarvené na černo, takže barevně vypadaly jako srst zebry v důchodu. Na sobě mela něco jako kombinézu a na nohách ty největší boty ženské velikosti, jaké jsem kdy viděla. Vlastně to asi ani nebyla ženská velikost. Došla mílovými kroky až ke katedře a usmála se, takže připomínala šťastnou palačinku. ,,Eh, dobhý den, chlapsi a děvšata. Jsem mos háda, že vás poznávám. Jsem vaše phofesohka pheměnování, madam Mathilda Épais," zahuhňala podivným hlasem, který připomínal zvuk motoru hloubkové ponorky. ,,Dnes se ještě ušit nebudeme, eh, photože ještě nemáme knížky, eh. Zatím si hekneme, so budeme tento hok phobíhat." Nasadila si brýle a otevřela si nějakou knížku. Musela jsem dávat dobrý pozor, abych jí rozumněla. Naštěstí ale mluvila rychlostí mírně zrychleného šneka, takže jsem se nad každým slovem mohla zamyslet. ,,Phvní hok je vždysky nejtěžší. Musíte pochopit všechny základní vzohse a phavidla." Nakolonila jsem se k Jessovi. ,,Co jsou to vzohse?" zašeptala jsem. ,,Vzorce," odpověděl mi se zadržovaným smíchem. ,,Ty jo, ona mluví jako ropucha nacpaná polštářem." Málem jsem vyprskla smíchy, ale udržela jsem se a poslouchala dál. Když hodina konečně skončila a profesorka odešla, celá třída včetně mě a Jesse vybuchla smíchem. Někteří si opakovali všechna prapodivná slova, která madam Épais pronesla, jiní se prostě váleli po zemi a napodobovali její hlas. Když zazvonilo na další hodinu, byli už všichni zpátky v lavicích a očekávali příchod zalšícho vyučujícího. Jakmile se rozrazily dveře, všem nám spadla čelist. Profesorka, kterou jsme měli mít na lektvary, byla úplně celá zabalená v růžovém a když kráčela ke katedře, táhla se za ní růžová vlečka. ,,Dobrý den," řekla neuvěřitelně vysokým, pištivým hlasem, při kterém skoro vstávají vlasy na hlavě. ,,Jsem madam Esmeralda a vyučuji lektvary. Nestrpím nepozornost a nepřipravenost na můj předmět. Kdo nebude respektovat mé podmínky, bude mít velké problémy." Měla jsem co dělat, abych si nezacpala uši, a zřejmě jsem nebyla jediná. Celou hodinu, co mluvila, mi třeštěla hlava a když zazvonilo, obvyklý nepříjemný zvuk zvonku mi připadal jako rajská hudba.

Nakonci vyučování, po madam Épais, madam Esmeraldě, podmračené profesoru Depetym, milé a malé profesorce Webdotové, jsem byla ´plně hotová. Po obědě jsem zamířila do pokoje. Odpoledne, když máme volno, můžeme jít ven na hřiště nebo do lesa, ale jsem se prostě rozhodla zůstat v pokoji a zírat do stropu. Už jsem chtěla stisknout kliku, když se za mnou objevil Jess. ,,Ahoj," řekl. Kývla jsem a otevřela dveře. ,,Hele...hm...mám pokoj vedle tebe, tak mě napadlo, jestli třeba nechceš půjčit nějaký knížky, se jít koukat na telku nebo..." Nedořekl, protože jsem ho přerušila. ,,Tak prr. Počkat. Ty máš pokoj vedle mě? A jakto, že máš telku a knížky?" Jess pokrčil rameny. ,,No z domu. Mamka s taťkou mi věnovali jednu ze svých pěti telek a knížky jsou prostě moje." Aha. ,,Tak to se máš, protože já nejenže nemám knížky, ale nemám ani rodiče." Jess se na mě soucitně podíval. ,,Tak to je blbý. A... nechceš teda něco půjčit?" Pokrčila jsem rameny. Jess si odemkl pokoj, skutečně hned vedle mě a podržel mi dveře. ,,Tak si pojď něco vybrat. Mám tu i ségřiny knihy, páč její pokoj je celej zaskládanej oblečením." Povytáhla jsem obočí. ,,Ty tady máš sestru?" Jess přikývl. ,,Jo. Myslím, že chodí do třídy s tvou kamarádkou Abies. Tak pojď." Vešla jsem do jeho pokoje. Měl vymalováno modro-oranžově a jeho pokoj byl zařízený podobně, jako ten můj a Abiesin. Plácl sebou na postel a otevřel skříňku, ze které vyndal knihy. Pár mi jich podal. ,,Tyhle jsou sestřiny," řekl, ,,a tyhle jsou moje," dodal a podal mi další hromádku. Mezitím, co jsem si je prohlížela, vstal z postele a začal zkoumat nástěnku, na které měl pověšené nějaké fotografie. Vzala jsem do ruky čtyři knížky, které se mi zdály zajímavé a zamířila jsem ke dveřím. ,,Drakie?" zavolal na mě Jess. ,,Pojď sem." Vrátila jsem se a stoupla si vedle něj. ,,Co je?" Jess ukázal na jednu fotku, na které stál on, asi o rok mladší a nějaká holka. ,,Znáš ji?" zeptal se. Už jsem chtěla odpovědět, že ne, ale pak jsem se podívala blíž a málem jsem omdlela. ,,Anna," vydechla jsem. ,,Jasně že ji znám. A nesnáším ji. Jenže to ona mě taky." Jess přikývl. ,,Byla to moje kamarádka. Znali jsme se už od mala. Jak jistě víš, základka je smíšená - temná i světlá strana dohromady, protože se ještě neví, kdo je kdo, takže jsem s ní chodil do třídy. Pak, když jsme měli nastoupit na internát, šla na Embrii. Tam se chodí o rok dřív, než sem, jak víš. Jak jsme dělali zkoušky, zjistila, že ovládám temnou magii, příšerně se na mě naštvala a zavrhla mě. Od té doby, co odešla, jsem ji neviděl. Možná proto tě nesnášela. Připomínala jsi jí mě, když zjistila, že patřím na temnou stranu. Vlastně, vůbec nechápu, proč tě na té Embrii tak drželi, když věděli, že máš temnou magii. Fakt to nechápu." Koukala jsem do země. Bylo mi Anny docela líto. Rozloučila jsem se a odešla. Jakmile jsem byla ve svém pokoji, položila jsem knihy na poličku a zůstala zírat z okna.