1x03

,,Ca-callipso! J-já už v-vůbec n-nem-můž-žu!! J-jsem h-hrozně s-slab-bá!" Oj, asi jsem měla poznat hned, že s ní není něco vpořádku. ,,Dobře, dobře, posaď se. Klid, uvolni se. Ne, nehýbej se. Ne, Maribeth! Lež klidně!" Začínala jsem být nervózní. Tohle teda nebylo VŮBEC dobrý. Zrovna jsem s Maribeth cvičila soustředěnost, když se jí začaly oči obracet vsloup a začala se potit. Celá se třásla. A byla úplně ledová. Začala jsem mít strach. ,,Electro! Electro běž pro pomoc! Maribeth je na tom fakt blbě!" Electra se vynořila zpoza závěsu, kde byl technický přístroj a rozběhla se dolů, do města. ,,C-callipso! Já...já umírám! P-pomož mi!" šeptala Maribeth. Měla úplně tmavě zelenou pusu, což je pro nás mořské bytosti DOST, DOST blbé. Položila jsem jí ruku na čelo. ,,Ne, ne neumíráš. Bude to dobrý. Jen klidně lež," utěšovala jsem ji. Jenže aby to bylo dobrý, by se musel stát zázrak. Maribeth zavřela oči. Najednou se ve dveřích objevila Electra s nějakou holkou, kterou jsem v životě neviděla. Ta holka si klekla vedle Maribeth, která mi ležela v náručí. ,,Polož ji," vyzvala mě. Když jsem Maribeth položila, ta holka začala pronášet nějakou kouzelnou formuli. Až teď jsem si ji začala pořádně prohlížet. Byla docela malá, měla světlé vlasy a naprosto pronikavě šedé oči. Když se na mě prvně podívala, měla jsem pocit, že mě provrtává laserem. A bylo to skoro doslova. Na hlavě měla předtím kapuci od mikiny, kterou si teď ale sundala. Ta mikina byla jasně růžová a byla jí dost velká, tak, že by se do ní skoro vešla ještě jednou. Pak měla tmavě modré legíny a fialové tenisky. Dokončila formulku a vytáhla si z vlasů klacík, kterého jsem si předtím vůbec nevšimla. Zlomila ho nad Maribeth a zadívala se mi do očí, až mě začaly pálit, jakoby měla vážně laser. ,,Teď už můžem jen doufat, že to klapne," pronesla nádherným melodickým hlasem, který by i z pozemského trolla udělal beránka. Chytla jsem Maribeth za ruku. Nevěděla jsem, co tím "snad to klapne" ta zaříkávačka myslela, ale doufala jsem, že to neznamená, že kdyby to neklaplo, tak by Maribeth zemřela. To bych si nikdy neodpustila. ,,Jak se vlastně jmenuješ," zeptala jsem se té holky. ,,Marissa," neklidně odpověděla a sklopila oči, jako by se za to měla stydět. Jakmile se mi přestala dívat do očí, celým tělem mi projela úleva. Byla to divná osoba. Všimla jsem si, že i Electra na ni celou dobu koukala velmi podezíravě. Marissa vstala a pobídla nás: ,,Pojďte, měly bychom ji nechat v klidu samotnou. Pak ji půjdu zkontrolovat." Neochotně jsem pustila Maribethinu ruku a vstala taky. Doufejme, že ji Marissa nezaklela k věčnému spánku. No tak! vynadala jsem si. Třeba Marissa není špatná a Maribeth se probudí. Co vlastně ve mě vzbuzovalo takovou nedůvěru? Hmmm, asi jsem jen vystrašená. Ne, Maribeth se probudí! Stoprocentně! Doufám. Snad...